GDAŃSK

Gdańsk je jako první ospalá myšlenka, která se vynoří po ránu, když už jsme se vzbudili, ale ještě ležíme se zavřenýma očima. Je to stav mysli, která je celá ještě zastřená poté, co celou noc odpočívala. Místní se unaveně šourají do práce prázdnými ulicemi historického centra, venčí psy, spěchají kolem a pak se vytrácejí - rozplývají se v mlze. Ta se s nimi zvedá až do nebes, aby uvolnili svá místa turistům. Mně. Nám. A takhle to běží den, co den.

Je říjen. Je mi 40. Už. Gdańsk byl i nebyl nadělení k narozeninám. Jsme zvyklí mířit za sluncem na jih a tajně sníme o severu. Gdańsk byl (doufám) naše brána k severu. Polarity se v mým životě střídají. Někdy je to až ode zdi ke zdi. Do 30 let jsem byla noční pták. Prakticky jsem neviděla východ slunce jinak než na fotkách nebo jen v extrémních případech - že jsem musela. Někam do práce nebo tak. V úplně největších extrémech po propařený noci, kdy jsem prostě neodhadla nebo nechtěla odhadnout, kdy nadešel ten nejlepší okamžik, kdy se má údajně skončit. Adorovala jsem sluneční západy. Jsou lepší než východy, tvrdila jsem. Sama sobě, celýmu světu. Jako člověk, kterej vychvaluje dovolený s cestovkou, protože se bojí jet stopem. Život je změna. Nikdy nekončící transformace, která někdy proběhne téměř nepozorovaně. Častěji ale je to bolestivej přerod, strach z neznáma a boj. Přičemž na konci je vždycky světlo a nová energie - třeba v podobě vycházejících sluncí, mlžných oparů, prázdných a tichých ulic, krásnýho světla… Nikdy tam není tma a vždycky se tam zase najdeme - jiní a přece stejní. Nakonec se vždycky vzdáme. Naštěstí.

LIGURIE, NICE a Call me by you name

Cestu do Itálie miluju, protože neumí být nudná. Vždycky vede přes Alpy a když si to člověk správně načasuje, tak v horách může zrovna svítat, když do nich vjede. (Mimochodem - už jste četli Osm hor? Pokud se jako já umíte vyžít i v příběhu, který na první pohled o ničem není - obzvláště tedy v porovnání s dnešním mainstreamem - a skutečné hodnoty musíte jaksi dolovat mezi řádky a v součinnosti se sebou samým, tak můžu jen doporučit!).

Ligurie je oblast severu, kterou omývá Ligurské moře a středobodem je Janov. Tam jsme tedy nakonec nedojeli, byť jsme chtěli. Popravdě celá oblast mě dost zklamala. Přirovnala bych to k dovče na Mácháči v době celozávodních dovolených během období, kdy si Husák a Brežněv rozdávali pusinky. Většina pláží je soukromých a tedy i řádně zpoplatněných. Samozřejmě, že jsme se tísnili se zbytkem dělnického severu na free pláži - za tyhle srandy fakt odmítáme vyhazovat peníze, které raději použijeme na průzkum zastrčených vesniček. Ale ani z těch jsme si nadšení moc neodvezli. Středověká městečka schovaná vysoko v ligurských kopcích, které se zvedají snad hned na plážích (bez rozdílu v poplatcích), jsou naprosto přehlíženým pokladem. To co jako Ašák - tedy obyvatel komunisty vymláceného města v Sudetech, považuji za naprostý ráj k bydlení, je zde naprosto přehlíženo a ignorováno. Ani noha. Jen psi a kočky, které se k vám hrnou snad ani ne proto, že by chtěli pohladit, ale proto, že jsi jdou ověřit, že nezapomněli, jak vypadá člověk. Jeden by řekl, že to nemusí být nutně špatný. Na nás to působilo ale spíš tísnivým dojmem - jakoby absence turistů v těchto místech dokazovala, že se definitivně obrátili jen k plenění plážových barů a restaurací.

Abychom dostatečně využili strategickou polohu místa, vyrazili jsme do jihofrancouzského Nice. Asi by to byl hodně pěknej výlet, nebýt toho, že místo 2 hodin jsme tam jeli hodin 5 a spolu s námi stejným směrem asi tak půlka Evropy, soudě podle značek aut, které jsme měli možnost prohlížet si dostatečně dlouho, detailně a zblízka.

Nakonec na cestě zpět, než jsme opět vjeli do uklidňujícího sevření alpských štítů, jsme to u Milána stočili na Cremu. Ospalé město, které je dnes díky vynikajícímu filmu Call me by you name malou Mekkou LGBT komunity a jejích příznivců.