GDAŃSK

Gdańsk je jako první ospalá myšlenka, která se vynoří po ránu, když už jsme se vzbudili, ale ještě ležíme se zavřenýma očima. Je to stav mysli, která je celá ještě zastřená poté, co celou noc odpočívala. Místní se unaveně šourají do práce prázdnými ulicemi historického centra, venčí psy, spěchají kolem a pak se vytrácejí - rozplývají se v mlze. Ta se s nimi zvedá až do nebes, aby uvolnili svá místa turistům. Mně. Nám. A takhle to běží den, co den.

Je říjen. Je mi 40. Už. Gdańsk byl i nebyl nadělení k narozeninám. Jsme zvyklí mířit za sluncem na jih a tajně sníme o severu. Gdańsk byl (doufám) naše brána k severu. Polarity se v mým životě střídají. Někdy je to až ode zdi ke zdi. Do 30 let jsem byla noční pták. Prakticky jsem neviděla východ slunce jinak než na fotkách nebo jen v extrémních případech - že jsem musela. Někam do práce nebo tak. V úplně největších extrémech po propařený noci, kdy jsem prostě neodhadla nebo nechtěla odhadnout, kdy nadešel ten nejlepší okamžik, kdy se má údajně skončit. Adorovala jsem sluneční západy. Jsou lepší než východy, tvrdila jsem. Sama sobě, celýmu světu. Jako člověk, kterej vychvaluje dovolený s cestovkou, protože se bojí jet stopem. Život je změna. Nikdy nekončící transformace, která někdy proběhne téměř nepozorovaně. Častěji ale je to bolestivej přerod, strach z neznáma a boj. Přičemž na konci je vždycky světlo a nová energie - třeba v podobě vycházejících sluncí, mlžných oparů, prázdných a tichých ulic, krásnýho světla… Nikdy tam není tma a vždycky se tam zase najdeme - jiní a přece stejní. Nakonec se vždycky vzdáme. Naštěstí.